Jak jsem psal hned v prvním díle, ze strany odborníků a předních šéfkuchařů u nás v posledních letech probíhá masivní hnutí za znovuoživení a pozvednutí české gastronomie. Skrze všechna média se nás snaží naučit úctě k potravinám, chuti po nových věcech a modernizaci těch původních. Objevil se tu však také nový fenomén současnosti, kulinářský dobrovolník Láďa Hruška, který se doslova přes noc stal celebritou, a to i přesto, že očividně šlape po všem, co před ním vytvořili jiní.
Vzestup a pád
Mgr. Ladislav Hruška, původním povoláním učitel, začal po pouhých dvou letech praxe ve školství pracovat jako redaktor, posléze reportér a moderátor, a během posledního roku také jako amatérský kuchař. Mnohými obdivován, pro jiné je trnem v oku, názory se liší. Faktem však zůstává, že na výsluní se dostal velice rychle, a stejně tak rychle i přišel k nemalému jmění, což se podaří málokomu.
Úspěch ani peníze mu nezávidím, naopak mu je přeji. Přišel s neobvyklým nápadem, který se ujal, a vyplnil prázdný segment na trhu. Nabízí se sice otázka, zda by stejného úspěchu docílil bez reklamního zázemí nejsilnější mediální společnost u nás, ale i to patří k úspěšnému byznysu - oportunisticky využil příležitosti. Nelze mu to mít za zlé, a on si nyní užívá právem zaslouženou popularitu.
Dostat se na vrchol je však jedna věc, a udržet se na něm věc úplně jiná. V jedenadvacátém století je mediální sláva velmi vrtkavá a nejistá. Celebrity a různé trendy rychle přicházejí, a také rychle mizí. Na špici se dokáže udržet pouze člověk, který v tom takzvaně „umí chodit“; čím větší náhodou se osobnost stane slavnou, tím rychlejší má pak obvykle pád na tvrdou zem, protože se nedokáže udržet mezi konkurencí, která si svoji pověst vybudovala tvrdou a dlouholetou dřinou.
Panu Hruškovi bych nepřál nic zlého, ale předpokládám, že ho v dohledné budoucnosti čeká typicky ikarovský osud. Stačí jeden krok vedle, nevhodně pronesená věta před kamerou, a jeho vlastní sláva mu zlomí vaz.
Způsobilost
Já se ovšem nechci věnovat tomu, kterak Láďa Hruška ke slávě přišel, ani jak dlouho mu vydrží, ale tomu, zda je tím pravým, kdo by měl tento národ učit vařit...
Pominu fakt, že není skutečným kuchařem. K tomuto řemeslu se může dostat naprosto každý, bez ohledu na původní vzdělání či profesi, stačí mít chuť a zájem. Háček je ale v tom, že každý, kdo se jakožto amatér začne věnovat nějaké profesi, je posléze vázán i určitou zodpovědností, vyplývající z daného řemesla. Jestliže se například vyučím řezníkem, přičemž si následně založím stavební firmu jen proto, že jsem vždy rád stavěl domečky ze stavebnice, nemohu už se poté hájit argumentem, že jsem „jen řezník“. Nesu zodpovědnost za svoji firmu a její produkty, stejně jako za to, když neodborně postavený dům mojí společnosti někomu spadne na hlavu.
Stejně tak je zapotřebí vnímat Láďu Hrušku. Rozhodl se stát kuchařem, a měl by být zodpovědný za vše, co jako kuchař prezentuje veřejnosti. Žádný z jeho receptů samozřejmě není přímo zdraví nebezpečný či škodlivý, nicméně stále platí, že je ve většině neodborný a technologicky nesprávný. Jako pedagog by měl lépe než kdokoli jiný vědět, že veřejnost své pokrmy učí v přímém rozporu s tím, co se píše v učebnicích pro kuchaře. A já se ptám sám sebe: je to v pořádku? Pan Hruška svým způsobem vaření de facto popírá informace obsažené ve státem schválených učebnicích, což je totéž, jako by nám tvrdil, že kyselina sírová není zdraví škodlivá, a že člověk k životu nepotřebuje kyslík (pozn.: Mgr. Hruška učil chemii a biologii na ZŠ).
U mnohých jeho receptů je na pováženou, zda především u mas dodržuje správné teploty a doby tepelné úpravy v souladu s HACCP, stejně jako v případě manipulace se surovinami v případě studené kuchyně a podobně. Při nedodržení správných technologických postupů už se dá bez příkras hovořit o hazardování s lidským zdravím. Například u velmi náchylného kuřecího masa je nutnost při tepelné úpravě dosáhnout vnitřní teploty masa nejméně 72 °C, aby došlo k likvidací bakterie Salmonella, kterou asi není nutno představovat blíže. Dá se předpokládat, že tuto informaci zná i pan Hruška, ale pokud vím, v žádném jeho receptu nepadla ani zmínka o kritických teplotách potravin, což může vést i k tomu, že si dle jeho receptu připraví jídlo naprostý laik, a nemusí pak dopadnout dobře, protože nebyl varován.
Je třeba mít na paměti, že stát se kuchařem, to zdaleka není jen o tom, nasadit si vysokou bílou čepici a hezky se usmívat do objektivu s vařečkou v ruce. Při domácím vaření je každý zodpovědný jen za své vlastní zdraví, ale v okamžiku, kdy někdo začne vaření učit veřejnost, je za jejich zdraví zodpovědný on. A zde musím opět připomenout, že Láďa Hruška není profesionál, ale stejný laik a amatér, jako značná část jeho fanoušků, a to může být nebezpečná kombinace.
Úcta k jídlu
Ponechme teď stranou nulovou způsobilost pana Hrušky k vydávání kuchařských publikací. Je pouze na jeho čtenářích, zda dobrovolně podstoupí riziko např. bakteriálního onemocnění či otravy, a je pouze na autorovi, zda v případě problému přizná zodpovědnost.
Co mi v žaludku leží asi nejvíce, je jeho naprostá neúcta jak ke vstupním surovinám, tak k hotovým pakrmům jako takovým. Některá tradiční jídla (nejen ta česká) mají po několik desetiletí přesně definovanou recepturu, určité produkty jsou dokonce zaštítěny ochrannou známkou, garantující původ a kvalitu, a tyto zásady nelze jen tak ignorovat.
Pochopitelně, guláš a svíčkovou vaří každý trochu jinak, co se týče postupu a dochucení, ale pokud provedu zásadní změnu v receptuře (změna hlavních surovin), nemohu již použít originální název. Mohu si podomácku vyrobit tvarůžky či párky, ale nikdy to nebudou Olomoucké tvarůžky a Vídeňské párky, a nesmím je tak pojmenovat, pokud se od původní receptury odliším byť jen minimálně. Toho se pan Hruška dopouští rád a často, protože na používání náhražek vlastně stojí celá jeho současná kariéra, a nezachrání to ani dodatkem „podle Ládi Hrušky“.
Láďa Hruška nás v televizi například naučil, jak si vyrobit korbáčiky z mozzarelly, abychom ušetřili.
Celý jeho návod má pouze čtyři drobné vady: 1) k výrobě nepoužil mozzarellu, ale pouze její náhražku, 2) nevyrobil korbáčik, ale opět jen jeho náhražku, 3) nedodržel správný pracovní ani technologický postup, což odporuje jak tradiční receptuře, tak i hygienickým předpisům, a 4) pravá mozzarella je ve skutečnosti dražší než korbáčiky, takže ohledně úspory diváka klamal.
Stejně tak nás naučil, jak připravit bramboráky z chleba, opět kvůli úspoře. Opomenul dodat, že zatímco obyčejný konzumní chléb stojí cca 21,- Kč / 1 kg, brambory se dají koupit v ceně okolo 7,- Kč / 1 kg. Ta úspora je tedy kde, když bramborák z chleba mě vyjde třikrát dráž, než z brambor? Chápu, že chtěl představit alternativní cestu, aby byl zajímavý, ale ohledně ceny divákovi otevřeně lhal. Což můžeme chápat i tak, že svůj úspěch (finanční zisk) staví na klamání čtenáře (zákazníka). Nejsem sice právník, ale pokud se nepletu, je dokonce protizákonné se obohacovat touto cestou.
Mohli bychom tu podobné příklady jmenovat hodiny a hodiny, co jeden jeho recept, to perla.
Slovo závěrem
Svého času televizním obrazovkám kraloval Jiří Babica, který, stejně jako Láďa Hruška, neprezentoval vrcholovou gastronomii, ale takové to domácí vaření za hojného používání náhražek. Babica byl pro své počínání velmi oblíbeným terčem různých vtipů, zatímco z Hrušky se stala celebrita, která zastíní i skutečné odborníky.
Zatímco Babica je skutečně vyučen jako kuchař, ale zvolil si poněkud specifický přístup k vaření, Hruška je učitel pro základní školy a mediální reportér, který se pustil do oboru, o kterém nic neví.
Znovu opakuji, že Hruškovi nezávidím ani jedinou vydělanou korunu, protože svůj úspěch si zasloužil. Jeho zisk bohužel pramení od naivních čtenářů a diváků, kteří mu dobrovolně odevzdali své peníze proto, aby se naučili, jak dokonale prznit jídla a kazit si chuťové buňky, o zdraví ani nemluvě.
Jeho praktiky mě však osobně uráží, znevažují celou naši profesi i její zástupce, jsou otevřeným výsměchem všemu dobrému a kvalitnímu, o co se tu mnozí již několik let snaží.
Z tohoto důvodu dávám Hruškovi svoje velké NE!
Díl čtvrtý: Zakopaný pes
Díl šestý: Plošný zákaz stravování
Dostat se na vrchol je však jedna věc, a udržet se na něm věc úplně jiná. V jedenadvacátém století je mediální sláva velmi vrtkavá a nejistá. Celebrity a různé trendy rychle přicházejí, a také rychle mizí. Na špici se dokáže udržet pouze člověk, který v tom takzvaně „umí chodit“; čím větší náhodou se osobnost stane slavnou, tím rychlejší má pak obvykle pád na tvrdou zem, protože se nedokáže udržet mezi konkurencí, která si svoji pověst vybudovala tvrdou a dlouholetou dřinou.
Panu Hruškovi bych nepřál nic zlého, ale předpokládám, že ho v dohledné budoucnosti čeká typicky ikarovský osud. Stačí jeden krok vedle, nevhodně pronesená věta před kamerou, a jeho vlastní sláva mu zlomí vaz.
Způsobilost
Já se ovšem nechci věnovat tomu, kterak Láďa Hruška ke slávě přišel, ani jak dlouho mu vydrží, ale tomu, zda je tím pravým, kdo by měl tento národ učit vařit...
Pominu fakt, že není skutečným kuchařem. K tomuto řemeslu se může dostat naprosto každý, bez ohledu na původní vzdělání či profesi, stačí mít chuť a zájem. Háček je ale v tom, že každý, kdo se jakožto amatér začne věnovat nějaké profesi, je posléze vázán i určitou zodpovědností, vyplývající z daného řemesla. Jestliže se například vyučím řezníkem, přičemž si následně založím stavební firmu jen proto, že jsem vždy rád stavěl domečky ze stavebnice, nemohu už se poté hájit argumentem, že jsem „jen řezník“. Nesu zodpovědnost za svoji firmu a její produkty, stejně jako za to, když neodborně postavený dům mojí společnosti někomu spadne na hlavu.
Stejně tak je zapotřebí vnímat Láďu Hrušku. Rozhodl se stát kuchařem, a měl by být zodpovědný za vše, co jako kuchař prezentuje veřejnosti. Žádný z jeho receptů samozřejmě není přímo zdraví nebezpečný či škodlivý, nicméně stále platí, že je ve většině neodborný a technologicky nesprávný. Jako pedagog by měl lépe než kdokoli jiný vědět, že veřejnost své pokrmy učí v přímém rozporu s tím, co se píše v učebnicích pro kuchaře. A já se ptám sám sebe: je to v pořádku? Pan Hruška svým způsobem vaření de facto popírá informace obsažené ve státem schválených učebnicích, což je totéž, jako by nám tvrdil, že kyselina sírová není zdraví škodlivá, a že člověk k životu nepotřebuje kyslík (pozn.: Mgr. Hruška učil chemii a biologii na ZŠ).
U mnohých jeho receptů je na pováženou, zda především u mas dodržuje správné teploty a doby tepelné úpravy v souladu s HACCP, stejně jako v případě manipulace se surovinami v případě studené kuchyně a podobně. Při nedodržení správných technologických postupů už se dá bez příkras hovořit o hazardování s lidským zdravím. Například u velmi náchylného kuřecího masa je nutnost při tepelné úpravě dosáhnout vnitřní teploty masa nejméně 72 °C, aby došlo k likvidací bakterie Salmonella, kterou asi není nutno představovat blíže. Dá se předpokládat, že tuto informaci zná i pan Hruška, ale pokud vím, v žádném jeho receptu nepadla ani zmínka o kritických teplotách potravin, což může vést i k tomu, že si dle jeho receptu připraví jídlo naprostý laik, a nemusí pak dopadnout dobře, protože nebyl varován.
Je třeba mít na paměti, že stát se kuchařem, to zdaleka není jen o tom, nasadit si vysokou bílou čepici a hezky se usmívat do objektivu s vařečkou v ruce. Při domácím vaření je každý zodpovědný jen za své vlastní zdraví, ale v okamžiku, kdy někdo začne vaření učit veřejnost, je za jejich zdraví zodpovědný on. A zde musím opět připomenout, že Láďa Hruška není profesionál, ale stejný laik a amatér, jako značná část jeho fanoušků, a to může být nebezpečná kombinace.
Úcta k jídlu
Ponechme teď stranou nulovou způsobilost pana Hrušky k vydávání kuchařských publikací. Je pouze na jeho čtenářích, zda dobrovolně podstoupí riziko např. bakteriálního onemocnění či otravy, a je pouze na autorovi, zda v případě problému přizná zodpovědnost.
Co mi v žaludku leží asi nejvíce, je jeho naprostá neúcta jak ke vstupním surovinám, tak k hotovým pakrmům jako takovým. Některá tradiční jídla (nejen ta česká) mají po několik desetiletí přesně definovanou recepturu, určité produkty jsou dokonce zaštítěny ochrannou známkou, garantující původ a kvalitu, a tyto zásady nelze jen tak ignorovat.
Pochopitelně, guláš a svíčkovou vaří každý trochu jinak, co se týče postupu a dochucení, ale pokud provedu zásadní změnu v receptuře (změna hlavních surovin), nemohu již použít originální název. Mohu si podomácku vyrobit tvarůžky či párky, ale nikdy to nebudou Olomoucké tvarůžky a Vídeňské párky, a nesmím je tak pojmenovat, pokud se od původní receptury odliším byť jen minimálně. Toho se pan Hruška dopouští rád a často, protože na používání náhražek vlastně stojí celá jeho současná kariéra, a nezachrání to ani dodatkem „podle Ládi Hrušky“.
Láďa Hruška nás v televizi například naučil, jak si vyrobit korbáčiky z mozzarelly, abychom ušetřili.
Celý jeho návod má pouze čtyři drobné vady: 1) k výrobě nepoužil mozzarellu, ale pouze její náhražku, 2) nevyrobil korbáčik, ale opět jen jeho náhražku, 3) nedodržel správný pracovní ani technologický postup, což odporuje jak tradiční receptuře, tak i hygienickým předpisům, a 4) pravá mozzarella je ve skutečnosti dražší než korbáčiky, takže ohledně úspory diváka klamal.
Stejně tak nás naučil, jak připravit bramboráky z chleba, opět kvůli úspoře. Opomenul dodat, že zatímco obyčejný konzumní chléb stojí cca 21,- Kč / 1 kg, brambory se dají koupit v ceně okolo 7,- Kč / 1 kg. Ta úspora je tedy kde, když bramborák z chleba mě vyjde třikrát dráž, než z brambor? Chápu, že chtěl představit alternativní cestu, aby byl zajímavý, ale ohledně ceny divákovi otevřeně lhal. Což můžeme chápat i tak, že svůj úspěch (finanční zisk) staví na klamání čtenáře (zákazníka). Nejsem sice právník, ale pokud se nepletu, je dokonce protizákonné se obohacovat touto cestou.
Mohli bychom tu podobné příklady jmenovat hodiny a hodiny, co jeden jeho recept, to perla.
Slovo závěrem
Svého času televizním obrazovkám kraloval Jiří Babica, který, stejně jako Láďa Hruška, neprezentoval vrcholovou gastronomii, ale takové to domácí vaření za hojného používání náhražek. Babica byl pro své počínání velmi oblíbeným terčem různých vtipů, zatímco z Hrušky se stala celebrita, která zastíní i skutečné odborníky.
Zatímco Babica je skutečně vyučen jako kuchař, ale zvolil si poněkud specifický přístup k vaření, Hruška je učitel pro základní školy a mediální reportér, který se pustil do oboru, o kterém nic neví.
Znovu opakuji, že Hruškovi nezávidím ani jedinou vydělanou korunu, protože svůj úspěch si zasloužil. Jeho zisk bohužel pramení od naivních čtenářů a diváků, kteří mu dobrovolně odevzdali své peníze proto, aby se naučili, jak dokonale prznit jídla a kazit si chuťové buňky, o zdraví ani nemluvě.
Jeho praktiky mě však osobně uráží, znevažují celou naši profesi i její zástupce, jsou otevřeným výsměchem všemu dobrému a kvalitnímu, o co se tu mnozí již několik let snaží.
Z tohoto důvodu dávám Hruškovi svoje velké NE!
Díl čtvrtý: Zakopaný pes
Díl šestý: Plošný zákaz stravování
Žádné komentáře:
Okomentovat