Prezentace
Obzvláště v českém pohraničí, ale i ve vnitrozemí najdeme nepřeberné množství hospod, restaurací, penzionů a hotelů, jež se zahraničním, především pak německy mluvícím zákazníkům, prezentují kvalitní, a samozřejmě tradiční českou kuchyní. Opravdu je to tak?
U mnoha z těchto podniků je naprostou samozřejmostí, že jak název restaurace, tak například i reklamní tabule a pochopitelně i menu je v první řadě napsáno německy, a teprve potom až česky. Takže chci-li někde posedět a dát si něco k jídlu, tak si podle momentální nálady vyberu sympatický „Gasthaus“, pak, pokud mě nezaujme aktuální „Tagesmenü“, prozkoumám „Speisekarte“, a jelikož mám chuť na nějakou „Tschechische Spezialität“, objednám si nakonec „Panierte Käse“ nebo „Gulasch“. Než projdu celou touto procedurou, přejde mě chuť k jídlu, polknu hořkou slinu a raději odcházím.
Nechci tím říct, že by mi nějak vadily cizojazyčné nápisy a nabídky. Naopak, zvyšuje to úroveň podniku, když cizincům vyjdeme vstříc. A pokud jsou tyto texty v cizím jazyce napsány správně, samozřejmě. Krom toho, cizinci jsou ve velké většině případů schopni a ochotni v daném podniku nechat větší finanční obnos než místní štamgasti. A upřímně, pořád je to jen byznys, kde prioritou je vydělat.
Ale všechno má své meze. Ať je podíl zahraniční klientely jakýkoli, pokud jsem na území České republiky a jdu si sednout do českého podniku, vyžaduji, aby veškerá propagace a tištěný materiál byly v první řadě psány česky. Cizince to neurazí, protože on si uvědomuje, že je cizincem, a Čechovi to udělá radost, protože si uvědomí, že je jako zákazník chápán a vítán se stejnou měrou, jako kdokoli jiný. Vyjít někomu vstříc, a bez mrknutí oka někomu lézt do zadku, to jsou dvě naprosto odlišné věci.
A pokud nějaký rádoby podnikatel zapomene na svoji hrdost, ochotně a rád všechny nápisy přepíše do němčiny, a s úsměvem na tváři se klaní před každým, kdo vytáhne eura, protože si chce vydělat na nové auto, a ta zabedněná česká lůza mu to s těmi svými drobnými po kapsách neumožní, pak by zasloužil pár facek.
Občas, když procházím kolem některé z těch restaurací, které mě již z dálky vítají gigantickými nápisy „Willkommen“ a „Menu ab 3,- Euro“, mám s prominutím chuť vejít dovnitř, zahajlovat, a majiteli, který zapomněl, ve které zemi žije, plivnout do tváře.
Nabídka
To, jak majitelé prezentují své podniky nejen na poli jazykovém, je téma, o kterém bych mohl psát dlouhé hodiny. A pravděpodobně se na toto téma dříve či později obrátím. O čem však chci dnes psát především, není ani tak jazyková verze názvů a nabídek, jako to co v těch nabídkách lze nalézt, což je podle mého mínění tragédie největší z největších.
Pokud někdo ve své restauraci podávat například pro svoji lehkost populární italskou kuchyni, tak prosím, pokud ji ovšem umí, a neomezí se na penne s kuřecím masem, zalité litrem smetany. A chce-li si někdo otevřít restauraci Indickou, ať tak samozřejmě učiní, ale dominantou jeho menu by neměl být kuřecí plátek na kari s americkými bramborami.
Obchodní strategie, koncept podniku a konkrétní nabídka, to je každého věc, a může si je zvolit dle vlastního uvážení a možností. A jestli tomuto konceptu dokáže dostát, nebo jej bude bezohledně prznit, je také jeho věc. Osobně se však řídím zásadou, že pokud si chci pochutnat na nějaké mexické specialitě, jdu pouze tam, kde mi ji dokáží poctivě a kvalitně připravit.
A tak je tomu i s českou kuchyní. Jestliže někdo vsadí na tradici, a chce zákazníkům nabízet českou kuchyni, musí ji proboha umět! Musí ji samozřejmě ovládat kuchař po stránce praktické, ale také majitel či manager po stránce teoretické, aby pak společnými silami dokázali sestavit kloudné menu, zajistit kvalitní suroviny, jídlo pak bezchybně připravit a vyexpedovat takovým způsobem, který jim zajistí spokojenou klientelu, tudíž finanční zisk.
Buďme k sobě upřímní - česká kuchyně má především u starší generace velké zastání, je vyzdvihována a obhajována, ačkoli reálně to s těmi našimi národními pokrmy taková sláva není. Naše kuchyně má dobré jméno u nás a malý kousek za hranicemi, ale nejedná se o mezinárodní a světoznámé hitovky, jimž by se učili kuchaři na všech školách světa. Dobrým jménem a slávou kuchyně nedokážeme konkurovat například Francouzům, Italům či Španělům. Kdekoli ve světě si mohu objednat pizzu a těstoviny, paellu nebo Foie gras, ale těžko bych mimo střed Evropy hledal v jídelních lístcích svíčkovou na smetaně, oukrop či výpečky se zelím.
To ale nic nemění na faktu, že ačkoli naše kuchyně není světoznámá ani kdovíjak vyhlášená, nemůže být připravována kvalitně, z poctivých surovin a chutně. I „obyčejné“ jídlo lze připravit na špičkové úrovni, s přehledem a grácií nejlepších světových šéfkuchařů. A nejen to. Česká kuchyně, to není jen maďarský guláš, vídeňský řízek a všudypřítomný smažák.
Jak našinec, tak i cizinec, si dokáží pochutnat na opravdu tradičních záležitostech, které jsou však naneštěstí téměř zapomenuty. Je to samozřejmě otázkou chuti a vkusu každého z nás, ale zde, ve střední Evropě, jsme vždy byli mistři ve zpracování vnitřností, a já se nikterak nestydím za to, že si pochutnám i na prosté jitrnici či tlačence, srdíčkách na smetaně, vařeném jazyku, nějakém tom brzlíku, ledvinkách. Dokážeme připravit obrovské množství pokrmů z vepřového a hovězího masa, nemusíme se ládovat jen křehčenými kuřecími prsy odněkud z Brazílie nebo Polska. Nečekaně velké využití má kořenová zelenina, hlavně celer, ale nedostatek fantazie a dobrých zkušeností nás omezuje na cherry rajčata ze Španělska. Luštěniny jako hrách nebo čočka do jídelníčků našich prarodičů také patřily s naprostou samozřejmostí, dnes na ně člověk skoro nikde nenarazí. Máme prvotřídní sladkovodní ryby, ale raději zákazníkům nabízíme norského lososa, který je v klecích vykrmován fialovými granulemi, aby jeho maso alespoň vzhledem připomínalo maso opravdového lososa. Krom horkých malin se zmrzlinou můžeme nabídnout třeba poctivé české buchty nebo koblihy. V každé restauraci je nám nabídnut vývar a česnečka, protože jsou relativně levné na výrobu, a při přípravě si vystačíme i s masoxem. Ale málokde máme možnost dát si poctivou kulajdu, dobrou rybí polévku, hrstkovou polévku a tak dále. Kolegyním servírkám jsem nedávno musel vysvětlovat, co za polévku je kaldoun, protože o tom nikdy neslyšely. Bylo mi z toho opravdu smutno. A předkrm, to není jen několik plátků eidamu nebo smažené žampiony. Vůbec není ostuda zákazníkovi nabídnout domácí škvarky s naloženou okurkou, kachní výpek s chlebem nebo poctivý uzený bok, který ale není vyšlechtěn dusitany, a nekoupíte ho zavakuovaný v supermarketu, ale od uzenáře, při krájení máte od kouře a sazí černé a mastné prsty, o rozdílu v chuti a vůni ani nemluvím.
Česká kuchyně, to nejsou polotovary a mražené, potažmo předpřipravené suroviny. Česká kuchyně, to nejsou jen ošizené hotovky, jaké známe ze závodních jídelen. Česká kuchyně, promiňte mi sentiment, ta je především o péči a lásce, které tomu jídlu věnujete. Kvalitní omáčka vyžaduje čas a trpělivost, nedá se ošidit ani urychlit. Celé je to o poctivosti. A je zatraceně poznat, když vejdu do restaurace, kde se jede podle norem a vaří se s kalkulačkou v ruce, a když vejdu do restaurace, kde se vaří srdcem, a kuchař s majitelem mají k jídlu i zákazníkovi úctu. Teprve v okamžiku, kdy si sednete do restaurace, a při jídle se vám udělá tak nějak hezky po těle, vybaví se Vám vzpomínky z dětství na návštěvu u babičky, a máte tam pocit, že jste najednou doma, spokojení a odpočatí, tak tehdy lze mluvit o dobré české kuchyni, a je potom úplně jedno, co jste měli na talíři...
Krok vpřed
A tím se dostávám pointě svého článku.
Všechny ty podniky, které garantují zaručenou „Tschechische Küche“, jsou se svými nabídkami bohužel veskrze stejně omezené, stupidní a ubohé, jako jejich majitelé.
Podíváte-li se někdy, co si v takových hospodách můžete dát k jídlu, uvidíte vždy to samé, jen a pouhá lákadla pro cizince, která s tradiční českou kuchyní nemají nic společného. Nepodařená svíčková, imitace guláše, občas kachna se zelím nebo koleno s křenem, a samozřejmě smažený sýr a řízek, bez nich by to nešlo. A proč? Protože cizinec přijde, nají se, zaplatí, a už se nevrátí. A je naprosto jedno, zda mu chutnalo či nikoli. Jednorázový zisk, bez většího rizika toho, že si uděláte špatné jméno. Tento druh podnikání je ve své podstatě mnohem jednodušší, jistější. Pozdravit, odbavit, zkasírovat, a čekat na další náhodné turisty, co se chytí na lep. Podnikat na základě toho, že si vybuduji skvělou pověst, silnou základnu stálých a spokojených zákazníků, to je cesta náročnější, pomalejší, a rozhodně to není pro každého. Neprofesionální vedoucí podniku s neodborným a neschopným personálem se na této cestě absolutně nechytá. A ta neodbornost je u nás také strašlivým nešvarem: kdejaký blb, co má nějaký kapitál, si s vidinou rychlého zisku bez práce otevře restauraci, a pak se tím plahočí. Najednou je na každém rohu pět hospod, všechny stejné, žádná nevydělává, a o zákazníky se přetahují v cenové válce, vydělávájí okrádáním zaměstnanců a státu. O tom ale také až jindy.
Dobrá česká kuchyně, to není smažený sýr a řízek s hranolky. Utopit hovězí kostky v paprice a protlaku, to není guláš. Povařit slavnou konzervu Halalí a zahustit to moukou, to není svíčková. Přihlížíme, jak tímto přístupem milí hospodští okrádají cizince a kazí tak pověst naší kuchyně, a co hůř, sami to občas jíme taky, ale necháme si to líbit. Protože my, Češi, máme vesvěs takovou zvláštní náturu, že ať na stůl dostaneme cokoli, tak to prostě sníme a zaplatíme, ať už z jakéhokoli důvodu. Hlavně nedělat problémy, nedělat si ostudu, nevzbuzovat povyk.
My umíme (a děláme to rádi) reklamovat boty, elektroniku, nábytek, ale nikoli jídlo. A to je obrovská chyba. Protože tolerancí to šizení a okrádání jen a pouze schvalujeme a přiživujeme. Ne! Pokud nejsem s jídlem spokojen, je třeba okamžitě volat číšníka (případně i kuchaře), a obrazně řečeno jim to omlátit o hlavu. A následně vyžadovat stornování platby nebo nové jídlo (nikoli jen jeho opravu). A pokud ani nové jídlo není v pořádku, proces opakujeme tak dlouho, dokud nás to bude bavit. Jedině tak si v tom podniku uvědomí, že dělají něco špatně. Nedívejte se na reklamaci jídla jako na veřejné pohoršení, pokud ji ovšem formulujete zdvořile a slušně. Reklamací dáváte zaměstnancům a majiteli šanci se polepšit. Jestli pak této šance nevyužijí, připraví se o zákazníky a zaslouženě zbankrotují. Snadné. Pokud někdo něco neumí, neměl by to dělat. A jako zákazník můžete výrazně napomoci nutné selekci. Vím, jak vypadá cihla, ale proto si přece nezaložím stavební firmu. Tak proč by měl v gastronomii podnikat někdo, pro nějž veškeré znalosti končí tím, že na třetí pokus rozezná vepřové maso?
Nenechejte se šidit, nenechejte se okrádat, nenechejte ze sebe dělat blbce. Nepodporujte babraly v tomto oboru, stejně jako je nepodporujete v žádném jiném odvětví. Neomlouvejte kvalitu jídla jeho cenou. Važte si sami sebe, svého žaludku a svých chuťových buněk, a nedejte se krmit podřadnými blafy. Udělejte krok vpřed. Dejte české kuchyni šanci, ale zapoměňte přitom na nějakou „Tschechische Küche“.
Díl třetí: Haló, pane vrchní!
Díl první: Úvod
Obzvláště v českém pohraničí, ale i ve vnitrozemí najdeme nepřeberné množství hospod, restaurací, penzionů a hotelů, jež se zahraničním, především pak německy mluvícím zákazníkům, prezentují kvalitní, a samozřejmě tradiční českou kuchyní. Opravdu je to tak?
U mnoha z těchto podniků je naprostou samozřejmostí, že jak název restaurace, tak například i reklamní tabule a pochopitelně i menu je v první řadě napsáno německy, a teprve potom až česky. Takže chci-li někde posedět a dát si něco k jídlu, tak si podle momentální nálady vyberu sympatický „Gasthaus“, pak, pokud mě nezaujme aktuální „Tagesmenü“, prozkoumám „Speisekarte“, a jelikož mám chuť na nějakou „Tschechische Spezialität“, objednám si nakonec „Panierte Käse“ nebo „Gulasch“. Než projdu celou touto procedurou, přejde mě chuť k jídlu, polknu hořkou slinu a raději odcházím.
Nechci tím říct, že by mi nějak vadily cizojazyčné nápisy a nabídky. Naopak, zvyšuje to úroveň podniku, když cizincům vyjdeme vstříc. A pokud jsou tyto texty v cizím jazyce napsány správně, samozřejmě. Krom toho, cizinci jsou ve velké většině případů schopni a ochotni v daném podniku nechat větší finanční obnos než místní štamgasti. A upřímně, pořád je to jen byznys, kde prioritou je vydělat.
Ale všechno má své meze. Ať je podíl zahraniční klientely jakýkoli, pokud jsem na území České republiky a jdu si sednout do českého podniku, vyžaduji, aby veškerá propagace a tištěný materiál byly v první řadě psány česky. Cizince to neurazí, protože on si uvědomuje, že je cizincem, a Čechovi to udělá radost, protože si uvědomí, že je jako zákazník chápán a vítán se stejnou měrou, jako kdokoli jiný. Vyjít někomu vstříc, a bez mrknutí oka někomu lézt do zadku, to jsou dvě naprosto odlišné věci.
A pokud nějaký rádoby podnikatel zapomene na svoji hrdost, ochotně a rád všechny nápisy přepíše do němčiny, a s úsměvem na tváři se klaní před každým, kdo vytáhne eura, protože si chce vydělat na nové auto, a ta zabedněná česká lůza mu to s těmi svými drobnými po kapsách neumožní, pak by zasloužil pár facek.
Občas, když procházím kolem některé z těch restaurací, které mě již z dálky vítají gigantickými nápisy „Willkommen“ a „Menu ab 3,- Euro“, mám s prominutím chuť vejít dovnitř, zahajlovat, a majiteli, který zapomněl, ve které zemi žije, plivnout do tváře.
Nabídka
To, jak majitelé prezentují své podniky nejen na poli jazykovém, je téma, o kterém bych mohl psát dlouhé hodiny. A pravděpodobně se na toto téma dříve či později obrátím. O čem však chci dnes psát především, není ani tak jazyková verze názvů a nabídek, jako to co v těch nabídkách lze nalézt, což je podle mého mínění tragédie největší z největších.
Pokud někdo ve své restauraci podávat například pro svoji lehkost populární italskou kuchyni, tak prosím, pokud ji ovšem umí, a neomezí se na penne s kuřecím masem, zalité litrem smetany. A chce-li si někdo otevřít restauraci Indickou, ať tak samozřejmě učiní, ale dominantou jeho menu by neměl být kuřecí plátek na kari s americkými bramborami.
Obchodní strategie, koncept podniku a konkrétní nabídka, to je každého věc, a může si je zvolit dle vlastního uvážení a možností. A jestli tomuto konceptu dokáže dostát, nebo jej bude bezohledně prznit, je také jeho věc. Osobně se však řídím zásadou, že pokud si chci pochutnat na nějaké mexické specialitě, jdu pouze tam, kde mi ji dokáží poctivě a kvalitně připravit.
A tak je tomu i s českou kuchyní. Jestliže někdo vsadí na tradici, a chce zákazníkům nabízet českou kuchyni, musí ji proboha umět! Musí ji samozřejmě ovládat kuchař po stránce praktické, ale také majitel či manager po stránce teoretické, aby pak společnými silami dokázali sestavit kloudné menu, zajistit kvalitní suroviny, jídlo pak bezchybně připravit a vyexpedovat takovým způsobem, který jim zajistí spokojenou klientelu, tudíž finanční zisk.
Buďme k sobě upřímní - česká kuchyně má především u starší generace velké zastání, je vyzdvihována a obhajována, ačkoli reálně to s těmi našimi národními pokrmy taková sláva není. Naše kuchyně má dobré jméno u nás a malý kousek za hranicemi, ale nejedná se o mezinárodní a světoznámé hitovky, jimž by se učili kuchaři na všech školách světa. Dobrým jménem a slávou kuchyně nedokážeme konkurovat například Francouzům, Italům či Španělům. Kdekoli ve světě si mohu objednat pizzu a těstoviny, paellu nebo Foie gras, ale těžko bych mimo střed Evropy hledal v jídelních lístcích svíčkovou na smetaně, oukrop či výpečky se zelím.
To ale nic nemění na faktu, že ačkoli naše kuchyně není světoznámá ani kdovíjak vyhlášená, nemůže být připravována kvalitně, z poctivých surovin a chutně. I „obyčejné“ jídlo lze připravit na špičkové úrovni, s přehledem a grácií nejlepších světových šéfkuchařů. A nejen to. Česká kuchyně, to není jen maďarský guláš, vídeňský řízek a všudypřítomný smažák.
Jak našinec, tak i cizinec, si dokáží pochutnat na opravdu tradičních záležitostech, které jsou však naneštěstí téměř zapomenuty. Je to samozřejmě otázkou chuti a vkusu každého z nás, ale zde, ve střední Evropě, jsme vždy byli mistři ve zpracování vnitřností, a já se nikterak nestydím za to, že si pochutnám i na prosté jitrnici či tlačence, srdíčkách na smetaně, vařeném jazyku, nějakém tom brzlíku, ledvinkách. Dokážeme připravit obrovské množství pokrmů z vepřového a hovězího masa, nemusíme se ládovat jen křehčenými kuřecími prsy odněkud z Brazílie nebo Polska. Nečekaně velké využití má kořenová zelenina, hlavně celer, ale nedostatek fantazie a dobrých zkušeností nás omezuje na cherry rajčata ze Španělska. Luštěniny jako hrách nebo čočka do jídelníčků našich prarodičů také patřily s naprostou samozřejmostí, dnes na ně člověk skoro nikde nenarazí. Máme prvotřídní sladkovodní ryby, ale raději zákazníkům nabízíme norského lososa, který je v klecích vykrmován fialovými granulemi, aby jeho maso alespoň vzhledem připomínalo maso opravdového lososa. Krom horkých malin se zmrzlinou můžeme nabídnout třeba poctivé české buchty nebo koblihy. V každé restauraci je nám nabídnut vývar a česnečka, protože jsou relativně levné na výrobu, a při přípravě si vystačíme i s masoxem. Ale málokde máme možnost dát si poctivou kulajdu, dobrou rybí polévku, hrstkovou polévku a tak dále. Kolegyním servírkám jsem nedávno musel vysvětlovat, co za polévku je kaldoun, protože o tom nikdy neslyšely. Bylo mi z toho opravdu smutno. A předkrm, to není jen několik plátků eidamu nebo smažené žampiony. Vůbec není ostuda zákazníkovi nabídnout domácí škvarky s naloženou okurkou, kachní výpek s chlebem nebo poctivý uzený bok, který ale není vyšlechtěn dusitany, a nekoupíte ho zavakuovaný v supermarketu, ale od uzenáře, při krájení máte od kouře a sazí černé a mastné prsty, o rozdílu v chuti a vůni ani nemluvím.
Česká kuchyně, to nejsou polotovary a mražené, potažmo předpřipravené suroviny. Česká kuchyně, to nejsou jen ošizené hotovky, jaké známe ze závodních jídelen. Česká kuchyně, promiňte mi sentiment, ta je především o péči a lásce, které tomu jídlu věnujete. Kvalitní omáčka vyžaduje čas a trpělivost, nedá se ošidit ani urychlit. Celé je to o poctivosti. A je zatraceně poznat, když vejdu do restaurace, kde se jede podle norem a vaří se s kalkulačkou v ruce, a když vejdu do restaurace, kde se vaří srdcem, a kuchař s majitelem mají k jídlu i zákazníkovi úctu. Teprve v okamžiku, kdy si sednete do restaurace, a při jídle se vám udělá tak nějak hezky po těle, vybaví se Vám vzpomínky z dětství na návštěvu u babičky, a máte tam pocit, že jste najednou doma, spokojení a odpočatí, tak tehdy lze mluvit o dobré české kuchyni, a je potom úplně jedno, co jste měli na talíři...
Krok vpřed
A tím se dostávám pointě svého článku.
Všechny ty podniky, které garantují zaručenou „Tschechische Küche“, jsou se svými nabídkami bohužel veskrze stejně omezené, stupidní a ubohé, jako jejich majitelé.
Podíváte-li se někdy, co si v takových hospodách můžete dát k jídlu, uvidíte vždy to samé, jen a pouhá lákadla pro cizince, která s tradiční českou kuchyní nemají nic společného. Nepodařená svíčková, imitace guláše, občas kachna se zelím nebo koleno s křenem, a samozřejmě smažený sýr a řízek, bez nich by to nešlo. A proč? Protože cizinec přijde, nají se, zaplatí, a už se nevrátí. A je naprosto jedno, zda mu chutnalo či nikoli. Jednorázový zisk, bez většího rizika toho, že si uděláte špatné jméno. Tento druh podnikání je ve své podstatě mnohem jednodušší, jistější. Pozdravit, odbavit, zkasírovat, a čekat na další náhodné turisty, co se chytí na lep. Podnikat na základě toho, že si vybuduji skvělou pověst, silnou základnu stálých a spokojených zákazníků, to je cesta náročnější, pomalejší, a rozhodně to není pro každého. Neprofesionální vedoucí podniku s neodborným a neschopným personálem se na této cestě absolutně nechytá. A ta neodbornost je u nás také strašlivým nešvarem: kdejaký blb, co má nějaký kapitál, si s vidinou rychlého zisku bez práce otevře restauraci, a pak se tím plahočí. Najednou je na každém rohu pět hospod, všechny stejné, žádná nevydělává, a o zákazníky se přetahují v cenové válce, vydělávájí okrádáním zaměstnanců a státu. O tom ale také až jindy.
Dobrá česká kuchyně, to není smažený sýr a řízek s hranolky. Utopit hovězí kostky v paprice a protlaku, to není guláš. Povařit slavnou konzervu Halalí a zahustit to moukou, to není svíčková. Přihlížíme, jak tímto přístupem milí hospodští okrádají cizince a kazí tak pověst naší kuchyně, a co hůř, sami to občas jíme taky, ale necháme si to líbit. Protože my, Češi, máme vesvěs takovou zvláštní náturu, že ať na stůl dostaneme cokoli, tak to prostě sníme a zaplatíme, ať už z jakéhokoli důvodu. Hlavně nedělat problémy, nedělat si ostudu, nevzbuzovat povyk.
My umíme (a děláme to rádi) reklamovat boty, elektroniku, nábytek, ale nikoli jídlo. A to je obrovská chyba. Protože tolerancí to šizení a okrádání jen a pouze schvalujeme a přiživujeme. Ne! Pokud nejsem s jídlem spokojen, je třeba okamžitě volat číšníka (případně i kuchaře), a obrazně řečeno jim to omlátit o hlavu. A následně vyžadovat stornování platby nebo nové jídlo (nikoli jen jeho opravu). A pokud ani nové jídlo není v pořádku, proces opakujeme tak dlouho, dokud nás to bude bavit. Jedině tak si v tom podniku uvědomí, že dělají něco špatně. Nedívejte se na reklamaci jídla jako na veřejné pohoršení, pokud ji ovšem formulujete zdvořile a slušně. Reklamací dáváte zaměstnancům a majiteli šanci se polepšit. Jestli pak této šance nevyužijí, připraví se o zákazníky a zaslouženě zbankrotují. Snadné. Pokud někdo něco neumí, neměl by to dělat. A jako zákazník můžete výrazně napomoci nutné selekci. Vím, jak vypadá cihla, ale proto si přece nezaložím stavební firmu. Tak proč by měl v gastronomii podnikat někdo, pro nějž veškeré znalosti končí tím, že na třetí pokus rozezná vepřové maso?
Nenechejte se šidit, nenechejte se okrádat, nenechejte ze sebe dělat blbce. Nepodporujte babraly v tomto oboru, stejně jako je nepodporujete v žádném jiném odvětví. Neomlouvejte kvalitu jídla jeho cenou. Važte si sami sebe, svého žaludku a svých chuťových buněk, a nedejte se krmit podřadnými blafy. Udělejte krok vpřed. Dejte české kuchyni šanci, ale zapoměňte přitom na nějakou „Tschechische Küche“.
Díl třetí: Haló, pane vrchní!
Díl první: Úvod
Žádné komentáře:
Okomentovat